Františky již neodmyslitelně patří do každé domácnosti, která se hlásí k tradicím vánoc. Vůně kadidla, která je pro ně typická se tak přenesla z chrámů i do rodinných příbytků. Kadidlo neboli olibanum bylo jedním z darů, které přinesli tři králové nebo spíše mudrci právě narozenému Ježíškovi. A to mělo jistě svůj význam. Vůně kadidla totiž dokáže pomoci člověku povznést se od pozemského trmácení také k duchovnějším stránkám života aniž by ztratil kontakt s realitou všedního dne.
Kadidlovník (Boswellia sacra), což je dvouděložná dřevina z čeledi březulovitých, produkuje vonnou klejopryskyřici, která se průběžně sbírá jako kadidlo. Získává se nařezáváním kůry kmenů. Zaschlé výrony mají tvar kulovitých hrudek, zrn nebo krápníčků.
Významnou složkou kadidla jsou triterpenické kyseliny boswelliové. Používají se do nakuřovacích prášků i do zubních past, doplňků stravy, náplastí a mastí. V arabské lidové medicíně a u beduintských kmenů je kadidlo hojivým prostředkem.
JAK SPRÁVNĚ ZAPÁLIT FRANTIŠKA
Nejlépe nad svíčkou, nebo zapalovačem přidržte špičku františka v plameni po dobu 15 – 20 sekund. Pomalu s ním v plameni otáčejte, aby došlo k rovnoměrnému zapálení vnějšího okraje. Po vytažení z plamene je dobré ho ještě mírně rozfoukat. Jedná se o pálené dřevěné uhlí – často se používá lípa. Dřevěné uhlí se namele a přidá se k němu kadidlo (olibanum) – pryskyřice z kadidlovníku pravého (Boswellia sacra), které dodává hořícímu františku známou vůni.
Tradice pálení vonných františků pochází z česko-německého pohraničí, především z Krušnohoří, a je stará cca 300 let. Její kořeny ovšem sahají podstatně hlouběji až do archaických dob, kdy se vykuřovaly a očišťovaly příbytky na přelomu starého a nového roku. Jméno františek získaly tyto kužilky nejspíše od zakladatele novodobého pojetí Vánoc, Františka z Assisi.